regiment d´Isembourg a cizinecké pluky franc. armády

punta

Tradice cizineckých pluků ve francouzské armádě je jednou z těch která jde staletími. Od Janovských střelců z kuší ve 14 století , švýcarských žoldnéřů v 16 století ke Švýcarským, německým a irským regimentům ve století osmnáctém. Ne-francouzi sloužili v armádách francouzských králů. Tato praxe přetrvala ve formě francouzské cizinecké legie ve stoletích devatenáctém a dvacátém. V předvečer Francouzské revoluce se armáda Ludvíka XVI. sestávala ze 102 řadových pluků. Z tohoto počtu bylo 11 pluků švýcarských, 8 německých, 3 irské a 1 Liegeois (lutyšský - patrně vlámský). Tedy 22 procent tj 23 pluků bylo složeno z cizinců. Tyto jednotky bojovali významně bok po boku s jednotkami francouzskými ve válkách evropských i zámořských. Například, prapory ze dvou pluků ( Walsh a Diplom) z irské brigády tvořili část francouzských sil kteří zaútočili na Savannah v roce 1779.
Jenomže revoluční vláda provedla a drastické změny v armádě.V březnu 1791, Národní shromáždění vydalo dekret, že všichni odvedenci do Francouzko armády vstupují do vztahu osoba vs. stát, nikoliv osoba vs. Král. Pročež, jako přímý důsledek role kterou sehrály pluk Nassau a Německý pluk v útěku krále do Varennes v červnu stejného roku, Národní shromáždění vydalo dekret, že všechny cizinecké pluky nají být zbaveny jejich cizinecké identity, jako jsou jména pluků, uniformy, vlajky, standarty atd. a převedeny do francouzské armády jako řadové jednotky. Takto se z z pluku Nassau stal 96. řadový pěší pluk, pluky Walsh a Berwick z Irské brigády se staly 47. a 70. řadovým plukem atd. Po roce 1791 již ve francouzské armádě prakticky neexistovaly žádné cizinecké pluky , přestože v armádě cizinci zůstávali. V roce 1793 existovalo sedm cizineckých legionů označených jako „lehká pěchota“, užívány však byly spíše pro politické a jazykové záležitosti. Nebyly užívány pro klasickou bojovou činnost a nebyla ani stanovena jejich velikost.
V roce 1804, první konzul Napoleon Bonaparte nařídil formování Irského regionu. Byl to první ze čtyř cizineckých pluků které měly být zformovány. Tyto pluky, dva německé jeden pruský a jeden irský složené z různorodých jednotek, vestfálských, bavorských, holandských, užívaných Napoleonem během císařství byly formovány za užití francouzských vojáků a důstojníků. Spadaly pod pravomoc ministerstva války v Paříži a byly podřízeny francouzskému vojenskému právu a disciplině. Placeny byly také ze státní pokladny.
Bojovaly pod francouzskou tříbarevnou zástavou, přesto např. irský legion nosil svou vlastní zelenou zástavu darovanou Napoleonem. Další cizinecké jednotky byly součástí Bavorské,holandské nebo vestfálské armády přidělené nebo začleněné do francouzské armády. Nosily své vlastní národní uniformy , podřízeny jejich vlastnímu vojenskému právu a placeny byly z příslušné národní státní pokladny.
Často byly označovány jako jednotky spojenecké, jakkoliv se jedná o velmi volné užití tohoto pojmu, jelikož tyto prakticky satelitní vlády měly pouze mizivou možnost volby, když byly Napoleonem žádány o poskytnutí jednotek.
Irský legion který prvního cca jeden a půl roku měl 70 důstojníku a méně než třicet vojáků byl zformován pro velmi specifický účel. Měl podporovat francouzskou invazi do Irska a poskytnou důstojníky pro pluky formované v Irsku jako podporu francouzských invazních jednotek.Tato irská expedice byla plánována ve shodě s hlavní operací již byla invaze do Anglie v letech 1804-1805. Když byla invaze do Anglie odložena na neurčito se stal plnohodnotnou bojovou jednotkou, sestával se v roce 1806 z prvního praporu a v roce 1809 ze tří praporů.
V letech1803-1806 byly ve francouzské armádě zformovány dva německé pluky. Tyto pluky byl sestaveny z důstojníků a vojáků rekrutovaných především ve státech v jižním a západním Německu. Sestávaly se ze dvou až tří praporů po méně než osmi stech mužích. Byly to žoldnéři kteří vstoupili do francouzské armády za lepší plat, jídlo a celkově lepší služební podmínky. Později byly tito němci mezi řadové francouzské pluky a soustředěni do dvou čistě německých jednotek.
Císařský dekret nařizující vytvoření Pruského pluku byl datován 16. listopadu 1806. Přestože na dvoře Pruského krále Fridricha Viléma III. byly proti francouzské nálady poměrně silné, nebyly tyto pocity rozšířené universálně po celém Prusku. Napoleon usiloval o získání mladých důstojníků, poddůstojníků a vojáků z tisíců válečných zajatců kteří padli do rukou vítězných francouzských vojsk, která pochodovala od Sály přes Jenu, Auerstadt a Berlín do každého kouta tehdejšího Pruska. Při absenci pozdějšího vypjatého nacionalismu vstoupili poddaní pruského krále do francouzské armády. Napoleonem nadiktovaná ustanovení Míru v Tylži drasticky omezovala velikost pruské armády.
Pozdější pařížská smlouva uzavřená v září 1808 limitovala početní stav pruské armády na 42 000 mužů. Toto omezení ze stavu před katastrofami u Jeny a Auerstadtu tj. více než 200 000 mužů značilo že více než 150 000 můžu, vojáků i důstojníků bylo během dvou let propuštěno z pruské armády.
Důstojníci, kteří vstoupili do pruského pluku francouzské armády byli především důstojníci v nižších hodnostech –poručík, kapitán. Pocházeli z drobné šlechty a a očekávali kariéru v pruské armádě. V momentě kdy se jim tyto dveře uzavřely, začali usilovat o kariéru ve francouzské armádě, jelikož možnosti uplatnění v civilním životě byly minimální. Nadto měli v Pruské armádě malou naději na rychlý postu do hodnosti plukovníka nebo generála, tedy do hodností které zůstávaly vyhrazeny Junkerům a dvorské aristokracii. Francouzská revoluce naproti tomu otevřela vyšší hodnosti schopným. Příklady drobné provinční šlechty (jako Louis N. Davout) nebo nešlechtici jako Maršálové Joachim Murat, Francois Joseph Lefebvre a Michel Ney a dokonce neurozeníí cizinci maršál André Masséna rozšiřovala těmto mladým důstojníků spektrum možností postupu ve francouzské armádě.Šarže i zástupy těch kteří vstoupili do francouzské armády byly vděční, že mohli utéct před brutálním zacházením tvrdou disciplinou, nízkým žoldem a celkově špatnými podmínkami v pruské armádě.
V pruské armádě nebyl obyčejným vojáků prokazován žádný respekt vůči jejich morálním a osobním vlastnostem, stejně tak neposkytovala žádnou možnost dalšího postupu. Vojáci tak sloužili vlastně pouze jako potrava pro děla. Není tak překvapením, že pro pruské vojáky byl vstup do francouzské armády mnohem atraktivnější ať už z důvodu vyššího žoldu, rozumnějšího uplatňování kázeňských pravidel, možnosti postupu a celkově lepších podmínek v Napoleonské armádě.
Během několika málo měsíců byly v Lipsku pod velením Charlese prince d´Isembourg zfromovány dva a půl praporu. V tomto ranném období prakticky všichni důstojníci mužstvo měli za sebou službu v Pruské armádě, Po Tylžském míru byli také někteří rakouští veteráni a nepruští němci hledající službu ve francouzské armádě zařazeni do toho pruského regimentu. Redukce pruské armády po Tylžském míru zvedla velmi radikálně počet pruských důstojníků hledající službu ve Francouzské armádě.
Poručík Eduard Schröder je typickým příkladem. Do zajateckého tábora se dostal velmi brzy již roku 1807. Když v létě válka skončila vrátil se do Pruska a zjistil že v nově zreorganizované a zredukované pruské královské armádě již pro něj není místo. Následkem toho požádal o možnost zařazení v hodnosti poručíka v pruském pluku francouzské armády.
Většina mužů vstupujících do pluku po roce 1807 byla profesionálními vojáky, kteří sloužili v různých evropských armádách. Holandské, Švýcarské, Polské nebo Španělské a samozřejmě v Pruské.Další sloužili v armádách bývalých německých států a někteří sloužili v německých regimentech francouzské armády Ludvíka XVI.Tento pluk byl skutečnou cizineckou legií profesionálních vojáků v tradičním slova smyslu a podmínek. Chyběla zde v 19-20 století obvyklá loyalita ke státu. Tito muži byly více navyklí na osobní loyalitu která zemřela se starým královským režimem. Nebyla to ani tak Francouzská armáda do které vstupovali jako spíše armáda císaře Napoleona. Když Napoleon později v roce 1813 rozpustil pruské německé pluky z důvodu války s Pruskem a některými německými státy, množství důstojníků hořce reptalo, že byli po mnoho let loyální k francii , že si zaslouží důvěru ke službě v bojových jednotkách, více než v pracovních (ženijních) praporech kam byli zařazeni.
Počáteční organizace třípraporového pluku byla utvořena v Lipsku pod velením Prince d´Isembourg. Tyto prapory byly blízko plnému stavu tj osmistům mužů.V létě 1807 byl pluk umístěn ve Flushingu na ostrově Walcherenv ústí řeky Šeldy. Stal se součástí pobřežní obrany proti očekávané britské invazi.V polovině listopadu byla proveden zvláštní inspekce která poskytla vyčerpávající popis podmínek a zkušeností za rok fungování pluku. Císař stále nejmenoval plukovníka (velitele pluku) ano Majora (zástupce velitele) k vedení administrativy.
Účetní i ubytovatel byli stále Prusové bez znalosti francouzských podmínek. Výsledek byl že administrativa pluku byl jeden velký nepořádek(orig. Angl. Bordel.) Důstojnický sbor se nacházel v solidním stavu.Byl složen z veteránů mnozí z nich měli bojové zkušenosti a report o nich říká „ mají v sobě pruský smysl pro subordinaci a sebevzdělávání“. Šarže i mužstvo byly také považovány za dobře vycvičené a schopné bojové služby. Přesto generál Louis Monet pod jehož velení pluk spadal psal „ pluku chybí všechno“. Stále byli částečně oblečeni do pruských uniforem, chyběly jim snad všechny druhy vojenské výstroje a neměli vojenské knížky. S blížící se zimou bylo také požadováno 400 uniforem Je jasné, že jednotky umístěné do pobřežní obrany byly považované za jednotky druhého řádu a jednotky Grande Armeé ve střední Evropě dostávaly jako první všechno potřebné a teprve pokud něco zbylo bylo možno zásobit i méně prestižní jednotky.
By zde také ještě jeden velmi vážný problém,se kterým byl pruský regiment ve Flushingu konfrontován, a který nebylo možno jen tak lehce vyřešit. Byla jím malárie hojně rozšířená na nízko položených ostrovech Zeelandu a navzdory velké spotřebě „ jesuitské kůry“ obsahující chinin, francouzská posádka, jak bylo referováno, strašně trpěla horečkou . „Prakticky celý pruský prapor je v nemocnici nebo upoután nemocí na lůžko“ psal generál Monet 26. listopadu. „Viděl sem pouze pár mužů ve zbrani“.
Muži byli konečně zachráněni z opakující se horečky až v okamžiku kdy se posádku Flushingu vzdala Angličanům v srpnu 1809 a byla odvezena do zajateckých táborů v Anglii.
Na začátku roku 1808 po roce kdy byl pluk řádně zorganizován byl plukovník Fortuné Rodolphe Hartmanis jmenován velitelem pluku. Velmi zkušený a kompetentní organizátor, vnímavý k potřebám pluku ovšem postrádající bojové zkušenosti. Dva prapory ve Flushingu a odřad v Lille byly podřízeny dobrému pořádku a organizaci pod velením toho zkušeného štábního důstojníka.
První prapor pluku byl převelen do Španělska pod velením Chef de batalion Gustava Magnuse Lagestorma. Když se ale Lagesrstorm ukázal jako nezpůsobilý k velení Napoleon převelel plukovníka Hartmanise aby prapor rekonstituoval a obnovil. Bylo to okamžik kdy na Angličané zaútočili na Walcheren a druhý a třetí prapor byl ztracen.
Britská flotila se poprvé objevila v ústí Šeldy ráno 29. července 1809. Více než 20 000 vojáků se vylodilo na severním pobřeží počínajíc večerem 30. července Brigádní generál Pierre Jacques Osten se třemi prapory majícími podstav se neúspěšně pokusil zpomalit a nebo bránit invazi. Druhý prapor pruského pluku spolu s prvním praporem Irského pluku a praporem koloniální pěchoty byly zahnány z pláží palbou lodního dělostřelectva. Jak ústup probíhal morálka pruského praporu se zlomila a vojáci bezhlavě prchali až do týlu. „Nacházeli se velkém zmatku“ psal generál Osten ve svém hlášení o bitvě když „ Petrezzoli velitel Irského praporu přijel a zablokoval cestu bránil pruskému praporu v útěku a obracel jej tváří k nepříteli“.. Pod pláštíkem tmy se podařilo v praporu obnovit pořádek a ústup pokračoval skrz Middelbourg do Flushingu. Třetí prapor pruského pluku, který se nepodílel na první fázi střetu se připojil k Ostenově malé armádě a zaujal pozici v obranném perimetru kolem pevněného města.
2. srpna byl Flushing obklíčen a začalo obléháni. Do třináctého kdy začalo devastující britské bombardování z vody i souše, se boje omezily na místní srážky. Bez naděje na posily nebo utišení palby, generál Monnet kapituloval dne 15. srpna. Původní posádka byla převezena do zajateckých táborů v Anglii.
Pouze hrstka zraněných mužů a důstojníků kteří byli evakuování na jižní levý břeh Šeldy před 6. srpnem, a několik zraněných důstojníků které Angličané propustili na čestné slovo zůstalo z obou pruských praporů. S výjimkou zmatku a nepořádku v první den invaze se pruští vojáci osvědčili. Je také ale pravda, že 10. srpna generál Osten považoval za nutné přeložit 200 mužů ze druhého pruského praporu do města Flushing, protože několik Prusů předešlé noci dezertovalo k Angličanům. Prapor však bojoval statečně, několik dní před tím podnikl výpad z opevněného města a ztratil přitom důstojníka a 35 mužů.
Kolik pruských vojáků padlo do zajetí je velmi těžké spočítat. Přesto oba prapory měly 1. srpna 1666 mužů a důstojníků a navíc 190 mužů dorazilo 6. srpna z detašovaného odřadu v Lille. Všichni padli, zemřeli na horečku a nebo padli do zajetí

punta · Zaslal: 2009-12-04, 17:12 Předmět:

Dvě třetiny sil pruského pluku bylo zničeno jedním úderem. Zůstal pouze první prapor ve Španělsku a hrstka vojáků a důstojníků v Lille. Situace v Pyrenejích také nebyla příjemnou.
Velitel praporu Langstrom byl nekompetentní ,nezpůsobilý a nerozvážný velitel.
Stížnosti a hlášení začala docházet do Paříže v květnu 1808 a plukovník Hartmanis byl převelen do Španělska v létě toho stejného roku. Jeho příjezde se protáhl až do prosince pod tlakem problému ve Flushingu a Lille. Když 18. ledna 1809 dorazil do Burgosu zjistil, že Lagerstrom byl uvolněn ze svých povinností a poslán od pluku pryč.Hartmanis našel pluk ve velmi žalostném stavu. Ze 760 vojáků a důstojníků na seznamu se jich se zbraní pod prapor hlásilo méně než 400.,popsal více než polovinu důstojnického sboru jako nemající instrukce, nemající morálku a velitelské chování. Administrativa pluku byla ve stejně žalostném stavu jako důstojnický sbor.
Generálové pod kterými prapor sloužil postrádali důvěru ve schopnosti tohoto praporu.
Proto byl prapor zaměstnán v týlových službách armády a pověřován nedůležitými úkoly.
„Věděl sem, když sem opouštěl Francii“ lamentoval Hartmanis v dopise ministerstvu války, „ o nízké kvalitě důstojníků tohoto praporu, ale nevěřil sem, že to bude tak špatné jak sem právě zjistil na místě když sem dorazil.“. Jeho závěr byl, že jedinou cestou jak zachránit první prapor je odvolat jej ze Španělska do Lille nebo Flushingu, reorganizovat jej a sloučit jeho důstojníky a muže s dalšími jednotkami pluku.
Žalostné podmínky ve kterých se první prapor nacházel byly částečně způsobeny nízkou kvalitou velitele. Spousta dalších problémů pramenila ze situace kdy byla jednotka detašována pouze v síle praporu a 800 mil od plukovní posádky. Byla připojována k brigádě, umisťována do posádek, bez domovské posádky jižně od Pyrenejí. Nebyl žádný vyšší důstojník, který by projevoval vážnější zájem o prapor. Jeho velící důstojník, pouhý chef de batalion (velitel praporu) i kdyby byl kompetentní mohl situaci jen málo ovlivnit. Z hlediska zásobování prapor prakticky jen paběrkoval. Byl to stálý zápas o získání pozornosti někoho v Paříži, kde se dělala rozhodnutí a zásobování, výstroji, penězích nebo povýšení.
Na jaře 1809 byl velením praporu pověřen Chef de Batalion Antoine Aubier de Rioux, jelikož plukovník Hartmanis onemocněl a musel se vrátit do Francie.Tento talentovaný důstojník píše poté v polovině dubna na ministerstvo války „Veškerá námaha kterou jsem věnoval nastolení pořádku v praporu se ukázala být nedostačující. Pokud mi ku pomoci nezašlete nadbytečné důstojníku z praporů umístěných ve Flushingu budu naprosto bezmocný. O tři měsíce později v polovině července znovu úpěnlivě žádá o čtyři nebo pět kvalitních důstojníků. Hlásí ale také že situace u praporu se zlepšila. Když převzal velení, prapor vykazoval papírový stav 700 mužů ale skutečný byl 330 mužů jako výsledek shromáždění trosek praporu a náboru ve Španělsku, zvýšil počet mužů na 540 Věřil nicméně, že pokud nezíská požadované kvalitní důstojníky ve skrytu dřímající katastrofa se znovu vynoří .Posily a požadovaní sůstojníci byli do Španělska posláni a pod tvrdou rukou Aubiera de Rioux se prapor stal plně bojeschopným na jaře 1810.
Během formování tzv. portugalské armády na začátku roku 1810 se první prapor pruského pluku stal součástí Druhé divize generála Jeana Solignace v VIII. armádním sboru generála Jeana Andoche Junota. Maršál André Masséna byl pověřen velením tří armádních sborů, a to II. Sboru Jean Louis Reyniera , VI. sboru pod velením maršála Michela Neye. A Junotova VIII. sboru. Masséna byl pověřen úkolem vyrazit proti kombinované anglo-portugalské armádě pod velením Artura Wellesleye pozdějšího lorda z Welingtonu. A druhým úkolem bylo dobýt Lisabon. Dříve než mohlo toto tažení začít bylo nutno obsadit města Ciuad Rodrigo, Almeida a Astorga. První dva cíle určené Neyovi a jeho šestému sboru bylo třeba obsadit i jako zásobovací základny a zlikvidovat nepřátelské posádky v Massénově týlu. Dobytím třetího cíle byl pověřen Junotův sbor, který měl zároveň krýt pravé křídlo a týl Massénových vojsk. Pruský prapor se vyznamenal během měsíční operace u Astorgy, a na operacích se podílela zejména jeho elitní rota (karabiníků) pod velením kapitána Felixe Czarnoty. Když byl vytvořen průlom v hradbách, byl prapor vytvořený z eltních rot různých jednotek druhé divize generála Solignaca, pověřen pochybnou ctí proniknout jako první do města. Útok započal večer 21. dubna. Všichni důstojníci pruského roty včetně kapitána Czarnoty byli zraněni a donuceni opustit bojiště. Ráno 22. dubna když město kapitulovalo velel rotě vrchní četař Frederick Fénicke.
Měsíce červen, červenec a srpen byly ve znamení bojů a obsazení měst Ciuad Rodrigo, La Concepción a Almeida. Na konci srpna dorazil do Salamanky druhý prapor pruského pluku, znovuzformovaný po kapitulaci u Flushingu. Protože oba prapory byly na polovičních stavech bylo v polovině října rozhodnuto o jejich sloučení a označení jako první prapor.Prusky prapor měl ve Španělsku vysoké procento dezercí ke kterým se přidávaly vysoké ztráty v důsledku nepřátelských akcí a nemocí. Procento dezercí u druhého pruského praporu bylo vyšší než u francouzských jednotek ale na stejné úrovni jako u ostatních cizineckých pluků ve Španělsku. Šarže i mužstvo cizineckých praporů bylo rekrutováno v zajateckých táborech a při rekrutaci důstojníků ve zbývajících německých státech. Rekruti cizineckých jednotek po roce 1808 byli nízké kvylity ve srovnání s těmi kteří vstoupili do francouzské armády ve vlně která následovala po drastické redukci Pruské armády v letech 1806-1808. Kvalita Irského pluku poklesla natolik, že Napoleon zastavil nábor vojáků do tohoto pluku. Druhý pruský prapor ztratil mnoho mužů stejně jako 3. irský v letech 1809-10. na dlouhém pochodu z posádky v Lille v severní Francii do centrálního Španělska.. kombinace zběhnutí a neschopnosti adaptovat se na těžké podmínky téměř osmi set mílového pochodu, způsobila že do Španělska dorazila jen polovina mužů, kteří opustili Lille
Rozkaz z Paříže o sloučení obou pruských praporů (Irské pluky byly sloučeny ze stejného důvodu) přicházel do Španělska velmi pomalu. Massénova armáda zahájila postup proti nepřátelům v Portugalsku, proto se rozkaz o sloučení obou praporů opozdil za pochodující armádou a dorazil až v okamžiku kdy armáda dosáhla linie Torres Vedras. Takto zahájili oba podstavové prapory, z nichž každý čítal necelých 400 mužů, pochod na Lisabon.
Pruské prapory byly prvotně zařazeny jako eskorta armádního dělostřelectva a zavazadel. Když tato isolovaná zásobovací kolona pochodovala severně od hlavní armády, byla napadena oddílem Portugalské domobrany. Prusové byli příkladní v odražení útoku a umožnili pokračování tažení. Junotův osmý sbor se nepodílel na bitvě u Bussaca Stál ve zbrani v dole v údolí během doby kdy Ney a Reynier neúspěšně atakovali pozice spojené britsko portugalské armády umístěné podél hřebenu.Pruský prapor sdílel těžkosti francouzské armády pod Torres Vedras a podílel se na ochraně týlu při ústupu. Zpátky ve Španělsku zůstal na jaře 1811 první prapor součástí tzv. portugalské armády a pod velením Maršála Augusta Frederica Louise Marmonta táhl na sever. V říjnu 1811 velitel praporu Aubier de Rioux hlásí hlásil, že se pod jeho velením nachází a je schopno bojové služby pouze 140 mužů a ptá se znovu a znovu po posilách. Posily obdržel, nikoliv však z Francie nýbrž z druhého praporu Irského pluku. Důstojníci a poddústojníci byli převeleni do francie k hlavní reorganizaci tohoto pluku. Mužstvo a nižší šarže z nichž mnozí byli němci byli sloučeni z pruským praporem.
Krátce před stažením do Francie v roce 1812 byl prapor téměř zničen u Logarnnevo. Ztráty byli těžké, včetně tří dústojníků. A množství mužů padlo do nepřátelských rukou. Zásobovací vozy s pokladnou, a praporními záznamy byly také ztraceny. Také praporní zástava byla ztracena při překročení řeky Taggus. Prapor byl redukován na sílu roty a představoval pouze malou posilu Marmontovy armády. Opustil španělsko na konci léta 1812 a dorazil do posádky v Lille 1. listopadu 1812. Při prezenci 7. listopadu se hlásilo pouze 9 důstojníků a 71 příslušníků poddůstojnického sboru a mužstva.
Na konci roku 1812 měl pluk tři prapory na plných stavech a byl součástí pobřežní obrany v Holandsku. A pátý prapor byl formován v Lille. Všichni přeživši z prvního praporu se také nacházeli v Lille. Po katastrofě v Rusku byli všichni bojeschopní muži posláni do německa pro vytvoření armády pro vedení Napoleonovi kampaně v roce 1813. Takto první a pátý prapor zůstal nekompletní v posádce v Lille. Druhý, třetí a čtvrtý prapor byl rekrutován především z malých německých států a Holandska. Přestože důstojníci byli především Prusové mužstvo bylo hlavně německé.
V létě 1813 stále ještě při pluku v Holandsku byl Plukovník Hartmanis zbaven velení.
Tato událost proběhla pod přímým nařízením císaře Napoleona, na základě informací od ministra policie Anne Jean Marie René Savaryho, který zpochybnil Hartmanisův charakter a schopnost velet pluku. Jelikož obvinění se ukazovalo být velmi vratké a pochybné a protože ministr války nesdílel Savaryho názor na Hartmanise byl plukovník poslán do Itálie jako pobočník velitele do doby než bude vyšetřování ukončeno. Na jeho místo byl jmenován Jean Baptiste Talba, francouzský důstojník, který byl do hodnosti plukovníka povýšen při jmenování do pozice velitele pluku. Velitelem pluku byl však pouze krátce již 25. listopadu 1813 byl pluk rozpuštěn. Tažení roku 1813 dosáhlo svého vrcholu u Lipska v polovině října 1813. Prusko se obrátilo proti Francii v zimě tohoto roku a jakmile Francouzská vojska ustoupila za Rýn a k vítězícím spojencům se přidaly i ostatní německé státy. Císař považoval německé a pruské jednotky v cizineckých plucích za nespolehlivé v boji tváří v tvář svým bývalým krajanům. Proto nařídil připojení ke dvěma narychlo formovaným ženijním praporům na severozápadě Francie. Tyto prapory se nezapojily do akce v tažení roku 1814.
Stejné nařízení, které rozpouštělo pruský pluk ukončovalo existenci německý pluků a zbavovalo irský pluk jeho pruských a německých důstojníků a mužstva. 10 důstojníků 319 mužů bylo posláno z irského regimentu k ženijním praporům. Muži pruského pluku kteří byli Francouzi, Švýcaři, Poláci, Italové nebo Irové byli posláni do Antverp a včleněni do Irského pluku.
Rozpuštění pruského pluku následovalo logiku tehdejšího francouzského nacionalismu.
Němci a Prusové upadali do podezření, které se prohlubovalo zároveň s nedůvěrou v německé a pruskou armádu. Přesto spousta cizích vojáků ve Francouzské armádě měla malou nebo žádnou oddanost k vrchnosti v místě kde se narodili a vyrůstali. Stali se dobrými vojáky napoleonské armády a jak lze soudit z pozdějších výkonů chtěli čestně pokračovat ve službě. Stalo se ale co se mělo stát. Pruský regiment se rozplynul několik měsíců před tím než se rozplynulo císařství. Rekrutován z válečných zajatců, v mnoha případech byl nejjednodušší cestou jak se dostat ze zajateckého tábora..Jeho muži dobře sloužili ve Flushingu i ve Španělsku.
Mnoho mužů i poddůstojníků si našlo cestu do cizineckého pluku nazývaného legií prince Hohenloheho budované za druhé Bourbonské restaurace v Toulonu. Množství pruských důstojníku skončilo ve francouzských plucích až po epizodě sta dní. Pruský cizinecký pluk Francouzské napoleonské armády pokračoval v tradici cizineckých pluků staré královské armády která měla pluky různých národností, ve stejné době kdy éra těchto pluků končila.
Francouzská armáda devatenáctého a dvacátého století již neměla jednotky označované jako pruské nebo irské. Byla to cizinecká legie. Tato cizinecká legie byla formována pro službu v severní Africe, jako část armády zajišťující kontrolu nad Alžírem. Během dvacátého století se stala legendou. Po druhé světové válce bojovala od Alžíru až po Indočínu. Všechny národy zde slouží bok po boku a všichni důstojníci jsou Francouzi. Je to velmi odlišná struktura od čtyř cizineckých pluků Napoleonské éry.

punta · Zaslal: 2009-12-04, 17:21 Předmět:

překlad z anglického originálu, bohužel už před drahným časem takže si nepamatuju zdroj

Martas · Příspěvky: 162 Témata: 3 Sous-Lieutenant

„Dekretem Ludvíka Filipa byla 9. března 1831 ustavena Francouzská cizinecká legie. O pár dní později byl výnos doplněn nařízením, že Francouzům je vstup do jednotky zakázán.“ Píše Leonid Křížek ve své knize Francouzská cizinecká legie.
Bohužel jen velmi stručně zmiňuje „Roku 1799 byla zřízena známá polská legie Visla, složená z Poláků bojujících s Napoleonem v Itálii. Polský jezdecký pluk zařadil Napoleon i do císařské gardy, ….“
Už je to mnoho zim, co jsem tuto knížku četl (s velkým zájmem) a díky Puntovi jsem se do ní teď zase podíval. A koukám, co to tady je?! .......... “Jeho nástupcem se stal potomek krále Ludvíka XIII. Orleánského, Ludvík Filip“. No tak to asi ne.
Netvrdím, že Ludvík Filip nebyl z Orleánské větve Bourbonů , ale Ludvík XIII. tedy určitě NE. Ale to jsem asi trochu odbočil.

Leon · Příspěvky: 627 Témata: 25 Major

Když tu padla zmínka o těch Polácích, nevíte, prosím vás, někdo, zda se zakládá na pravdě vylíčení zrádného vydání polských dobrovolníků do rukou Rakušanů při kapitulaci Mantovy v červenci 1799 z filmu Andrzeje Wajdy Popioły (1965)? Viz (5. část, čas 1:50)

Jakub · Zaslal: 2009-12-04, 22:51 Předmět:

To je zřejmě fakt... narazil jsem na to v případě 113. a 114. řadové půlbrigády, resp. 3. polské a 2. polské půlbrigády armády Italské republiky ; obě byly převedeny zpět do francouzské armády na přelomu let 1802 a 1803 coby jakási kompenzace za to, že byly vyslány na Santo Domingo - jejich vojáci získali možnost stát se občany Francouzské republiky, a tím se vyhnout právě tomu, co potkalo jejich spolubojovníky v Mantově - tam šlo o příslušníky 2. legie armády Cisalpinské republiky, měli tedy o poznání horší postavení, než kdyby šlo o jednotku armády francouzské, a podle kapitlulační smlouvy se měli Poláci z této jednotky, z pohledu Ruska a Rakouska dezertéři, vrátit pěkně do svých původních jednotek... co tam s nimi udělali, nevím, dál jsem to nestudoval ani nijak neověřoval, ale asi si to dovedeme představit.

Píše o tom Guy C. Dempsey v Napoleonových žoldnéřích (Napoleon's Mercenaries).

J:

Leon · Příspěvky: 627 Témata: 25 Major

Hmm, skutečnost bývá nespravedlivá a krutá.
Předpokládám, že i to líčení polského legionáře v témže filmu o událostech na Santo Domingu je věrohodné. Je doložen ten případ popravy všech vojáků černé pleti jistého pluku na základě pouhého podezření ze zrady několika? Viz (11. část, čas 5:00 a zejména 7:00)