Ve dnech 22-24. května 2009 proběhla tradiční akce v Mikulově, která byla v letošním roce jedna z připravovaných akcí věnovaných 200. výročí událostí roku 1809. Voltižéři 18. pluku se na akci konečně sešli po delší době v podstatě v plném počtu. I když to během cesty ze severu na jih republiky nevypadalo s počasím zrovna dvakrát příznivě, a u Brna jsme čekali padat ne kroupy ale rovnou trakaře, v Mikulově nám počasí přece jen přálo a nakonec si někteří přivezli domů sluncem spálené uši.

Během pátečního odpoledne a večera vyrostl pod zámkem téměř výhradně francouzský tábor, tentokrát poněkud nesystematický, čehož jsme pohotově využili a postavili stany propojené plachtou. Díky pečlivé přípravě postavila polovina družstva stany v krátkém čase a dále už se mohla věnovat klábosení, ochutnávání vín a uzených dobrot. Po příjezdu druhé poloviny družstva jsme už v kompletním počtu vyrazili, posíleni několika dalšími odpadlíky z našeho tábora "U Hajzlíků", na průzkum večerním Mikulovem.

V sobotu ráno, po budíčku, snídani a rozcvičce vedené Dudíkem, následovala příprava a dlouhá cesta autobusy do Aspern, kterou jsme si zpestřovali střídavou nevolností z horka, kupodivu nikoliv nováčků, ale otrlých mazáků. V Aspern jsme, bohužel, vinou zdržení dopravy neviděli původně plánované muzeum, což byla určitě škoda, protože nám zbylo jen následující nevyužitelné čekání na oběd, které zkrášloval podivný mužíček v jakémsi francouzském přestrojení. Po obědě se francouzská pěchota zformovala a pochodem vyrazila k bojišti, kde proběhla poněkud zvláštní bitva, kterou díky usilovnému snažení velké přesily Francouzů nakonec opravdu vyhrála hrstka Rakušanů. Následoval pěší návrat do spojeneckého tábora, odpočinek a poté odjezd autobusy do Drasenhofenu. Po opětovně se vlekoucí cestě vystoupila pěchota v Drasenhofenu a pro změnu opět čekala, než se všichni účastníci na místě shromáždí. Proběhlo krátké přivítaní následované přestřelkou ve vinařské uličce, zakončenou příměřím a chutnou večeří, což byla velmi příjemná změna oproti poněkud přesolenému a hlavně náležitě promaštěnému jídlu předtím. Následoval konečný přesun do Mikulova, kde se zejména díky pálícímu slunci dost vyčerpávající den, uzavřel klábosením u kafe, kofoly a dobrého vínka. Samozřejmě kromě těch, kteří se jen na okamžik natáhli, aby si před nočním programem odpočinuli, že. Pro vybrané nešťastníky později následovaly dle rozpisu noční hlídky v táboře.

V neděli ráno do sebe ti otrlejší nasoukali snídani, během níž jsme se rozhodli pro malou změnu v programu. Vzhledem k tomu, že Mikulov nebyl pro většinu první letošní akcí, a že přece jen už máme něco odcvičeno a právě Mikulov bohužel mnoho příležitostí pro rozumný výcvik větších celků neskýtá, rozhodli jsme se udělat si akci trošku po svém. Nenápadně jsme se vytratili z tábora pod zámkem a v plné polní zdolali Svatý kopeček. Tam jsme procvičovali zejména nabíjení a střelbu. Tahle velice příjemná změna, propojená s nafocením několika fotek, velice podařenou střelbou a všeobecnou pohodou, smazala sobotní zklamání. Polovina družstva byla ještě dále odeslána na protilehlý Kozí hrádek, odkud jsme na sebe chvíli vedli střídavou palbu. Pro vzájemné dorozumění jsme ale přece jen nakonec zvolili praktičtější a modernější způsob - mobilní telefon. Družstvo voltižérů se poté sešlo na malou svačinku v jedné ze zahrádek na Mikulovském náměstí, odkud jsme později, již s celou armádou, zahájili nedělní, lehce improvizovanou bitvu. Následovalo krátké zakončení v Dietrichsteinské hrobce provázené komentářem Karla Sáčka a pak už pomalé balení tábora, uklízení a odjezd zpět domů.